1.2 Historický vývoj, současný krajinný ráz

Z hlediska historického vývoje ve srovnání s jinými středoevropskými řekami není Odra žádná výjímka. Odlesňování, zemědělství, sídelní rozvoj v ústích (např. Szczecin) a na důležitých říčních přechodech (např. Wrocław), transport po vodě (vorařství, lodní doprava) a využívání vodní energie (mlýny, hamry atd.) začalo na Odře již ve středověku.

Četná rozsáhlá literární díla (Ausschuss, 1896; Galon, 1948; ČVTVS, 1971; Uhlemann, 1999; Dohle et al., 1999) se zabývají historickým vývojem velmi podrobně a proto bylo v tomto Atlase od detailnějšího popisu upuštěno. Dále jsou pojednány zkrácenou formou pouze vybrané a pro říční ekosystém důležité aspekty.

Každé osídlování nějaké krajiny ve střední Evropě začalo vždy značnými zásahy do původní vegetace. Z dnešního pohledu je těžko představitelné, že během několika málo století byla větší část lesů vykácena a volné plochy byly využívány jako pastviny, později jako orná půda. Historická svědectví o ničivých povodních se objevují od pozdního středověku. Ty byly podle dnešního názoru podmíněny zásadními změnami v krajině.

Převážná část větších sídlišť na Odře je písemně poprvé zmíněna od počátku 12. do počátku 13. století. Již ve 13. století byly na horní a střední Odře postaveny hráze k ochraně zemědělských ploch. Koncem 15. a v polovině 16. století byly v okolí Wrocławi a na začátku 17. století v okolí Brzegu odřezány první přírodní meandry, aby se snížilo nebezpečí povodní ve městech.

Také jezy jsou vzpomínané již dříve (Uhlemann, 1999). Existovala řada jezů, které zvyšovaly vodní hladinu o několik decimetrů, ale v zájmu rybářství a vorařství musely být čas od času otevírány. Lodní doprava na Odře je písemně doložena poprvé v roce 1211. Systematická úprava toku a jeho narovnávání nebyly prováděny až do poloviny 18. století.

V české části sledovaného oderského údolí se až do 19. století úpravy omezovaly na stavbu jezů na odvedení vody pro mlýny a pily. Lokálně byla provedena opevnění břehů přírodním materiálem (především dřevem). Teprve s bouřlivým rozvojem důlního průmyslu došlo k narovnání toku, ke stavbě vícerých jezů a k ohrázování v městských a průmyslových částech ostravské aglomerace jako ochrany proti zaplavování.

V roce 1741 přešla celá splavná část Odry pod pruskou správu, čímž byly vytvořeny podmínky pro systematické úpravy toku. Za pruského krále Bedřicha Velkého bylo vysušeno nejenom území Oderbruchu, ale byly odstaveny i četné meandry, opevněny břehy a postaveny výhony. Během zhruba 80 let byla řeka zkrácena asi o 160 km. Do začátku 20 století nejméně o dalších 30 km, takže dnes Odře chybí téměř 1/4 její původní délky.

Průpichy a systematické propojovaní až dosud nesouvislých hrází na druhé straně zhoršily podmínky pro lodní plavbu. Již "Ausschuss zur Untersuchung der Wasserverhältnisse in den der Überschwemmungsgefahr besonders ausgesetzten Flussgebieten" (Výbor pro přezkoumání vodního režimu v říčních úsecích zvláště vystavených nebezpečí záplav) se zaměstnával otázkou, zda příčiny v "novější době" (2. polovina 19. století) přicházejících povodní není třeba hledat v systému regulace a kanalizace pruských řek (Ausschuss, 1896).

Výhony ve splavněné části Odry byly budovány již v 18. století. Nicméně teprve dohoda z roku 1819 vytvořila právní podklad pro zlepšení podmínek pro vodní dopravu. Stavbou výhonů, opevňováním břehů a stabilizací korytotvorných nánosů (výsadbou rostlin) byla provedena tzv. regulace na střední vodu od Szczecina až po ústí Nysy Klodzké. Tyto aktivity byly předběžně ukončeny v roce 1885. Bylo při nich založeno asi 10 000 výhonů. Cílem bylo zajistit hloubku 1 m v plavební dráze při středně nízké vodě (Uhlemann, 1999; přesná definice nízké vody chybí, pozn. autora). Na výše položeném úseku mezi ústím Nysy Kłodzké a KoŸle (km 95) bylo přistoupeno k regulaci vzdutím (tzv. "kanalizace"). Rychle rostoucí lodní doprava vyžadovala další zlepšení. Od roku 1883 až do začátku první světové války byl vybudován řetez 21 říčních stupňů. Kromě rozsáhlých úprav v prostoru Wrocławi následoval v roce 1923 stupeň Rędzin a 1958 zatím poslední vodní stupeň Brzeg Dolny (km 285). Na některých stupních jsou též instalovány turbiny pro výrobu elektrického proudu. S vyjímkou dvou posledních nádrží dosahuje výška vzdutí maximálně 2 až 4 m. Vzdutá vodní hladina nádrží jen nepatrně převyšuje výšku okolního terénu. Již při středních průtocích se v horní části každé nádrže tvoří patrný spád. Pouze poslední, nejnovější nádrž v Brzegu Dolním s výškou vzdutí 6 m tento jev nevykazuje.

Pod nejníže položenou přehradou Brzeg Dolny (km 285) dochází od uvedení díla do provozu v roce 1958 k silné erozi dna. Vodní hladina (především při střední a nízké vodě) klesla bezprostředně pod nádrží o 2,5 až 2,7 m. Erozní účinky se stále zvětšují a postihují již zhruba 50 km dlouhý úsek. Tím ztratily existující výhony svoji regulační funkci. Aby se erozi zabránilo a aby byly opět zlepšeny plavební podmínky, je naplánována stavba dvou dalších vodních stupňů pod Brzegem Dolnym (viz Programm ODER 2006, 1999).

Existující hydrotechnické stavby byly po druhé světové válce málo udržovány. Některé jezy byly přestavěny, ale velikost plavebních komor nebyla přizpůsobena větším lodím. Tím je použitelnost mnohých komor omezena (Jankowski, 1997).

Rozvoj lodní dopravy na Odře musel ne-ustále bojovat s mimořádně dlouhými nízkými vodními stavy. Jak Uhlemann (1999) tak i nejnovější dopravní statistiky ze suchých devadesátých let zřetelně ukazují, že přirozená období nízkých vodních stavů na tocích jako Odra, které jsou ovlivněny vrchovinovým odtokovým režimem si často vynucují měsíce dlouhé přerušení plavby. Např. na vodočtu Brzeg Dolny činil v roce 1921 extremně nízký průtok 21 m³/s a v roce jen 19 m³/s, přičemž dlouhodobý střední průtok činí zhruba 170 m³/s. Tato napjatá situace doprovází moderní rozvoj lodní dopravy na Odře i na ostatních středoevropských řekách od poloviny 19. století. Je způsobena rostoucí velikostí a ponorem lodí.

Zvláštní impulz dostala lodní doprava po záboru toku pod pruskou správu. V této době byla provedena regulace na střední vodu a byla doplněna stavbou nádrží mezi Wrocławí a KoŸle, aby byla usnadněna doprava uhlí ze slezského revíru.
Odra - hradlový jez "Ujście Nysy Kłodzkiej"

Pravidelné problémy za nízkých vodních stavů daly popud k dalším úpravám, především ke stavbě velkých retenčních nádrží na přítocích Odry, ze kterých by mohly být průtoky v Odře za nízkých vodních stavů nadlepšovány. Větší retenční nádrže byly vybudovány ve třicátých létech, mezi jinými Otmuchów na Nyse Klodzké a Turawa na řece Mała Panew, které jsou ale také využívány pro protipovodňovou ochranu.

Frekvence lodní dopravy byla na začátku 20. století velmi vysoká (více než 20 000 lodí ve Wrocławi v roce 1902 podle Uhlemann, 1999). Při přerušení dopravy za nízkých stavů byly celé říční úseky přeplněny kotvícími loděmi (viz Uhlemann, strana 110 "versommerte Schiffe"). Množství dopravovaného zboží činilo o něco více než 2 miliony tun. Z toho je zřejmé, že nosnost lodí, několika málo stovek tun, ležela zřetelně pod dnešními měřítky. Největší objem dopravy, téměř 15 milionů tun (Uhlemann, 1999, str. 112), byl dosažen v roce 1913. Poté se objem dopravy zboží po Odře již nezvyšoval. Jeho podíl na celkové dopravě na německých vnitrozemských vodních cestách dosahoval 6 až 7 %. Již tenkrát byly hlavní transportní tahy ve směru Szczecin - Berlín a Slezsko - Eisenhüttenstadt - Berlín.

Dnes je na tahu Szczecin - Berlín stále ještě dopravováno o něco přes 2 miliony tun, ve srovnání zhruba se 6 miliony tun ve třicátých létech. Ze Slezska do Eisenhüttenstadt to byly stotisíce tun v suchých 90. létech. Spojení z Odry přes Wartu do Wisly je od první světové války prakticky bezvýznamné. Podíl vnitrozemské dopravy na celkovém polském transportu dělá dnes sotva 1%. Nosnost většiny lodí oderských loiařských společností dnes dosahuje jen 500 tun.

S pohledem na krajinné změny v bezprostředním okolí oderské plavební dráhy je při studiu starých map a fotodokumentace v Uhlemannově knize (Uhlemann, 1999) nápadné, jak málo stromoví bylo v břehových porostech od poloviny 19. století do třicátých let 20. století. Dnes je možné zaznamenat na všech místech jasný přírůstek především společenstev měkkých luhů v rozdílných vývojových stadiích. Je to způsobeno jednak ukončením desítky let trvajících stavebních aktivit v řečišti pro další zlepšení plavebních podmínek (mezi jinými zplošťování ostrých zákrutů, prodlužování výhonů ke zvýšení hloubky plavební dráhy), jednak snížením až úplným zastavením využívání ploch na části inundačního území.

Využívání krajiny povodí Odry je silně ovlivněno vhodností půd pro zemědělství. Zatímco v horní, jižní třetině převládají jílovité a sprašovité půdy, jsou v obou dolních třetinách širokých praúdolí převážně sedimenty morén. Poněvadž praúdolí jsou výsledkem vícerých glaciálních a interglaciálních fází, nacházejí se v obou dolních třetinách jak na vyvýšeninách tak i v údolích spíše písčité půdy. Přirozený vodní režim a rozsah záplav (především v praúdolích) určovaly po dlouhý čas způsob využívání krajiny.

Následkem silného odlesnění za účelem získání zemědělské půdy došlo v horní části povodí k silné plošné erozi. Výsledkem je neobyčejně silná vrstva povodňových hlín, která je v prostoru od Ostravy po Opole místy až 3 metry vysoká. Také ve zprávě Ausschuss (1896) bylo mnohokrát poukázáno na náchylnost půd k erozi v jižní části a byly vysloveny pochybnosti o smyslu dalšího rozšiřování orných ploch. Úrodné povodňové hlíny v inundačním území oderského údolí byly rolníky přirozeně zvláště ceněny. Výsledkem jsou dnes rozsáhlé zemědělské plochy od Ostravy po Opole a dále níže po toku, často v pravidelně zatápěných územích, kde ještě dodnes nebyly vybudovány žádné ochranné hráze. Podíl lesů je nepatrný a také travní porosty se nacházejí jenom na trvale zamokřených stanovištích. Větší lužní lesy zůstaly jen tam, kde se vyskytovaly časté a dynamické záplavy (především v oblastech zaústění bočních přítoků) a tam, kde např. velké plochy byly ve vlastnictví klášterů. Takové vlastnické vztahy byly rozhodující pro jižní část, kde jsou velké rybníky založené cisterciáky. Částečně jsou tyto rybníky obhospodařovány rybářsky ještě dnes.

V částech oderského údolí, které byly vytvářeny v ledové době, bylo zemědělské využívání až do zřízení souvislého systému ochranných hrází silně omezeno. Toto omezení není dáno pouze širokými sníženinami, ale i dlouhotrvajícími fázemi vysokých vodních stavů. Usazeniny povodňových hlín jsou zde výrazně menší než ve výše po toku popsaných oblastech. S přibývající vzdáleností od oblasti horní Odry vykazují půdy v nivách v důsledku prapůvodních stanovištních podmínek vyšší organické a písčité podíly. Vyskytují se i tmavě zbarvené anmór půdy zejména na okraji říčních údolí. Ještě na starých pruských mapách (tzv. Urmeßtischblätter z roků 1825 až přibližně 1840) se nacházejí zřetelně větší lesní plochy v nivě Odry, zejména vlhkých lesů označované jako lesy s převahou olše nebo bažinné olšiny. V letech 1747 až 1753 bylo vysušeno území Oderbruchu. Bylo to plošně největší dílo v daném území. Výše proti proudu od města Frankfurt an der Oder až za Głogów přibývá podobných velkých ploch, na nichž bylo zemědělství umožněno teprve později, až po stavbě hrází a odvodnění. Dnes jsou zachovalé lesy koncentrovány v současné nivě (v mezihrází) na zemědělsky méně hodnotných stanovištích, dříve ve vlastnictví klášterů, nebo na trvalých vlhkých stanovištích v zahrází. Také nad ústím Lužické Nisy je zachována významná část vlhkých a mokrých luk a pastvin.

Zvláštní postavení zaujímá nejnižší úsek Odry mezi obcemi Hohensaaten und Szczecin. Tam byl luh "meliorován" teprve začátkem 20. století. Nicméně je většina tamních stanovišť, přes ochranu před zaplavením a přes odvodnění, využitelná pouze jako trvalé travní porosty.

Je třeba zdůraznit, že v polské části oderského údolí nebylo v novější době, od 50. let 20. století, zemědělské vyžívání tak intenzivní, jak tomu bylo v Německu a v České republice. Je proto mnoho důvodů, které souvisí i se změnami po roce 1945. Obhospodařování lesů bylo sice v dobách pruské správy organizováno, ale dnešní situace je srovnatelná se zemědělstvím.

Z hlediska rybářství měla Odra velký význam. Četné meandry, slepá a mrtvá ramena, dlouhotrvající plošné záplavy v době tření především na dolním toku, rozmanité typy přítoků od pomalu tekoucích potoků v mokřadech až po splaveninami bohaté vrchovinové toky, to vše nabízelo rozličné biotopy pro druhově i početně bohatou rybí faunu. Až do začátku dolování a industrializace, především na horní Odře, nebyly tyto příznivé rybářské poměry podstatně zhoršeny i přesto, že na Odře již brzy začala lodní plavba a později v 18. století došlo k významným úpravám toku. Narovnání řeky mohlo dokonce dočasně působit pozitivně, protože se uměle zvýšil podíl slepých ramen. Zpevnění břehů a narovnání toků se nicméně z dlouhodobého pohledu projevilo negativně. Důkazem je ještě v 18. století platící manipulační pořádek jezů (pravidelné otevírání pro volný průtok) pro plavbu a rybářství (Uhlemann, 1999). Se zvyšujícím se znečištěním vod a v souvislosti s výstavbou kaskády nádrží začátkem 20. století na horní Odře se stavy ryb podstatně snížily. Dodnes není žádná přehrada vybavena fungujícím rybím přechodem nebo obchvatem. Především ryby uskutečňující dlouhé migrace (Salmonidae) ztratily na přítocích horní Odry přístup k trdlištím. V dobách největšího znečištění vod v 80. letech 20. století se udrželo komerční rybářství jen na dolní Odře. V poslední době se situace opět podstatně zlepšila. Sportovní rybolov je provozován téměř podél celého toku. Błachuta (ústní sdělení) odhaduje počet vydaných rybářských povolenek na celé polské Odře na zhruba 150 000. Komerční rybářství zůstalo i nadále omezeno na dolní Odru a je provozováno především polskými podniky v úseku pod městem Schwedt (Trzebiatowski, 1999).

<< Další strana | Předchozí strana >>