2. Vymezení sledovaného území

Atlas se zabývá říční nivou Odry, avšak zahrnuje také nivy v oblasti ústí přítoků, které jsou ovlivněny jejím zpětným vzdutím. Rozsah oderské nivy odpovídá nejenom přirozenému inundačnímu území, ale také území, které je ovlivňováno vysokými vodními stavy v Odře. Toto pojetí je vysvětleno v následujícím textu.
Odra - Národní park Unteres Odertal, poldr Criewen

Pro nivu obecně platí, že pravidelné záplavy jsou rozhodujícím a selektivním faktorem pro lužní biocenózy. Přitom jsou vedle přímého zaplavení povrchovými vodami uvažovány i záplavy způsobené vystupujícími podzemními vodami (jako následek povodní). Posledně jmenovaný faktor nemůže ale být v Atlase blíže rozlišován a má i z plošného hlediska nepatrný význam. Území přirozeného vlivu záplav je za normálních okolností ohraničeno terenním stupněm (říční terasou), který vznikl v holocénu působením říčně-morfologických procesů. Toto území je označováno také jako morfologická niva. Její půdy jsou charakteristické podílem aluviálních sedimentů. Popsané ohraničení je ale v celém údolí Odry pouze zřídka jasně rozeznatelné. Hlavní příčina tkví v tom, že Odra protéká převážně praúdolími, která byla formována v různých ledových dobách za zcela odlišných hydrologických podmínek. Praúdolí jsou zpravidla 2 až 10 km široká. Pleistocenní usazeniny (v praúdolích jsou formovány převážně písky), nejsou zcela zarovnány. Vytváří různé stupně, často dokonce ostrůvkovité vyvýšeniny. Výškové rozdíly činí někdy několik decimetrů, ale mnoho z nich vystupuje pouze jeden metr nad nejnižší část recentní nivy.

Interpretace povrchových tvarů i na nejstarších využitelných mapách (většinou ze začátku 18. století) ukazuje, že Odra, především v úseku nad ústím Bóbru, často aktivně formovala (překládáním koryta) pouze polovinu přirozeného inundačního území. Přesto mohou vysoké stavy vod zaplavit zřetelně větší prostor, i na plochách pokrytých pleistocenními sedimenty, jestliže jim v tom hráze nezabrání.

Poněvadž každá záplava je časově a prostorově omezena, není možné všude dosáhnout jednoznačného ohraničení potenciálního inundačního území, zejména chybí-li zřetelná hrana říční terasy. Často je jako základ brána hranice záplavy při 100-leté vodě. Jestliže byla tato statistická veličina na Odře k dispozici (což byl ale případ jen některých úseků), pak byla jako základní informace využita. Další informace byly částečně odvozeny z výšky existujících protipovodňových hrází, které byly průběžně budovány na relativně vysokou ochranu proti 100 až 200-leté vodě. Při vymezení potenciálního inundačního území hraje také významnou roli půdní faktor. Proto byly také použity pedologické mapy (pouze v Polsku) (IUNG, 1983 a 1987) a mapy potenciální přirozené vegetace (Matuszkiewicz et al., 1995; Neuhäuslová et al., 1998). Všeobecně platí i zde, že inundační území nemusí být identické s celým dnem oderského údolí. Extrémní povodeň na Odře v červenci a srpnu 1997 (místně více než 500-letá voda) v některých úsecích zřetelně překročila námi uvažované hranice inundačního území. Stalo se tak i kvůli existujícím ochranným hrázím, které změnily podmínky pro zaplavení zahrází.

V případě zaúsťujících přítoků dosahuje inundační území zpravidla až k hranici zpětného vzdutí, které se na nich tvoří za povodní na Odře. Také toto kritérium bylo zřídka přesně stanovitelné. Často byla proto protažena spojnice mezi přiléhajícími ohraničeními proti a po proudu Odry (na mapách jsou takové případy rozeznatelné podle tečkované čáry). Ohraničení bylo obtížné zejména v bočně ústících praúdolích (např. v oblasti ústí Barycze, Odra - km 378,1, nebo také v ústí Warty, Odra - km 617,6). V případě velkých přítoků (Nysa Kłodzka, Lužická Nisa, Warta) bylo proto sledované území definováno jinak než výše uvedeno, většinou až po okraj použitého mapového listu.

Na těchto podkladech bylo definováno přirozené inundační území Odry a tím byl vymezen i sledovaný prostor pro Atlas. Celková studovaná plocha činí zhruba 3 600 km² (data z GISu).

Za současných podmínek je tento přirozený inundační prostor, především kvůli ochranným hrázím a jezovým zdržím, pouze omezeně k dispozici (viz kap. 9). Dnešní zaplavovaný prostor je označován (v němčině) jako rezente Aue, část inundačního území v zahrází resp. v místech, která jsou jinými ochrannými zařízeními vyloučena ze záplav, je označována (v němčině) jako Altaue. (Poněvadž oba výrazy "rezente Aue" a "Altaue" nemají v češtině srovnatelné odborné výrazy, byly pro účely Atlasu použity následující ekvivalenty - rezente Aue = současná niva, Altaue = původní niva. Pozn. překladatele). Plocha současné nivy (bez výše zmíněných ploch ovlivněných výstupy spodní vody) činí 970 km², což odpovídá zhruba 27% přirozeného inundačního území.

V podélné ose začíná sledované území v České republice u města Odry (Ostravský kraj, Odra - český km 81). Zde ztrácí Odra svůj vrchovinový charakter s relativně úzkými doprovodnými břehovými lužními porosty a ústí do velkého aluvia Moravské brány. Konec sledovaného území leží na jižním okraji polského města Szczecin. Od Szczecina se oderská poříční krajina postupně vzdaluje od typické dynamické říční nivy a proto zde bylo sledování ukončeno. Nížeji po toku navazující úsek Zalewu Szczecińského je považován za samostatný krajinný celek s odlišným charakterem, a musel by být proto pojednán odděleně. Vznikly by i těžkosti s rozlišovacími schopnostmi typů lužních biotopů. Celková délka řeky ve sledovaném území činí 785 km (z celkové délky toku 855 km při ústí do Zalewu Szczecińského), délka údolí je zhruba 650 km.

K uvedené kilometráži sledovaného území je třeba dodat, že v česko-polském hraničním úseku byla použita polská kilometráž. Česká kilometráž Odry je totiž o zhruba 3 km kratší, což je způsobeno plánovaným, ale neuskutečněným zkrácením meandrů v bývalém prusko-rakouském hraničním úseku. V polské části jižně od Raciborze až po prostor Opole nebyla zkrácení o zhruba 9 až 10 km ještě zohledněna. Přepracování kilometráže je už naplánováno. Říční kilometry jsou v Atlase v zásadě zaokrouhlovány, s vyjímkou kilometráže ústí přítoků, která je udávána s přesností na jedno desetinné místo. Všeobecně platí staničení provedené už prusko-rakouskou správou (kolem roku 1825). Nulové body pro český, resp. polský a polsko-německý úsek se liší. Česká kilometráž se počítá od ústí Olše do Odry proti proudu toku, polská od soutoku Odry a Opavy po proudu toku. Polsko-český hraniční úsek leží mezi obcemi Bohumín/Chałupki (polský km 20, resp. český km 4) a ústím Olše do Odry (polský km 27,7, resp. český km 0).
Tvrdý lužní les u obce Domaszków

Z důvodů přehlednosti a nezbytného rozlišování charakteristických nivních úseků není možné sledované území pojednávat v jednom kuse. Vedle již dlouho platného geomorfologického členění oderského údolí bylo v Polsku zpracováno dělení vycházející z fyziografických stanovisek. Metodicky postupuje od větších prostorů, které dělí na regiony. Postižené regiony jsou v zásadě vždy orientovány na průběh Odry a tím nestojí v protikladu říčně-morfologicky definovaným úsekům údolní nivy. V České republice existuje podobné členění, které se zakládá na geomorfologických hlediscích. Na této bázi rozlišujeme 11 regionů (mapa A4):

V českém a společném česko-polském úseku leží geomorfologické jednotky Moravská brána a Ostravská pánev (Boháč et Kolář, 1996).

Polský a společný polsko-německý úsek se dělí na devět mezoregionů (Kondracki, 2000): Kotlina Raciborska, Pradolina Wrocławska (podrozdělena na: Krapkowice až ústí řeky Mała Panew a ústí řeky Mała Panew až ústí řeky Kaczawa), Obniżenie Œcinawskie, Pradolina Głogowska, Kotlina Kargowska, Dolina Œrodkowej Odry, Lubuski Przełom Odry, Kotlina Freienwalde, Dolina Dolnej Odry.

Sledované území pokrývá v České republice pouze Ostravský kraj, v Polsku pět vojvodství - œlšskie, opolskie, dolnoœlšskie, lubuskie und zachodniopomorskie a v Německu spolkovou zemi Brandenburg.

Vlastní zeměpisná jména jsou psána v české, polské nebo německé jazykové formě příslušné dnešním státním hranicím (viz příloha 1).

<< Další strana | Předchozí strana >>